V pátek 13. 6. 2014 jsme se sešli s rovery a rangers na přátelské posezení s Lenkou Waldhegerovou, která v roce 1988 založila spolu se svým manželem Petrem náš říčanský oddíl. 

Kecka: Můžeš prosím krátce uvést založení našeho oddílu a říci něco o sobě?               Lenka: Oddíl jsme založili roku 1988 s mým mužem Petrem, který před rokem zemřel. Již v té době jsme žili v Říčanech a oddíl jsme založili jako turistický, protože v té době byl skauting zakázaný. Vrátím se ještě zpátky do doby kolem roku 1968, kdy byly na chvíli některé skautské oddíly, které byly od roku 1948 zakázány, povoleny. Tuto dobu jsem zachytila jako světluška, ale 15. září 1971 musely všechny skautské oddíly ukončit svou činnost. Na posledním táboře, kde nám bylo 12, 13 jsme složili všichni skautské sliby a 15. jsme měli poslední výlet. Nechtěli jsme přejít pod pionýra, tak jsme se potom scházeli různě, kolem farnosti, na zpívání s kytarami a občas u někoho doma, v malých skupinkách. Některé oddíly se staly turistickými. Když jsme potom na konci 80. let měli vlastní malé děti, chtěli jsme pro ně a pro další děti v okolí zorganizovat něco podobného jako to, co jsme sami na chvíli zažili. V listopadu 1988 přinesla naše nejstarší dcera, která byla v té době v 1. třídě, přihlášku do jisker, a to mě nakoplo a rozhodli jsme se, že půjdeme do toho a založíme oddíl vlastní. Tenkrát jsme v Říčanech kolem farnosti neznali příliš mnoho dětí, tak jsme zvali děti z Prahy a proto dnes má říčanský oddíl vedoucí nejen z Říčan, ale hlavně z Prahy, což je určitým způsobem nelogické. Třeba Bapču s Bořkem jsem do oddílu nalákala přes skupinku náboženství, kterou jsem v Uhříněvsi vedla.

Bapča: Jak se vlastně oddíl dostal do pražského střediska Blaník?     L: Když potom po Sametové revoluci začal fungovat skaut, tak jsme do toho chtěli jít naplno a oslovili jsme skautské středisko Lípa v Říčanech, ale problém byl to, že jsme chtěli dál zůstat křesťanským oddílem a že jsme chtěli být smíšení, protože jsme měli v oddíle mnoho sourozeneckých dvojic, které dojížděly z Prahy. A další věc byla, že nám nechtěli vzít děti, kterým ještě nebylo 7. Jednou se nám na jednom setkání vedoucích z turistických oddílů dostal do ruky časopis pražského střediska Blaník, tak jsme si ho pročetli a zjistili jsme, že známe vůdce střediska (tenkrát to byl Petr Dvořák). Středisko Blaník bylo středisko, které bylo otevřeno i oddílům, které byly jiné, ne úplně typicky skautské. Takže jsme se vešli a vzali nás, ačkoliv jsme nebyli z Prahy.

Kecka: Do kdy jsi vedla oddíl ty?   L: Do roku 2004, kdy jej pak převzala Levandule. Vlastně jsme jenom čekali, až si udělá vůdcovské zkoušky a pak už to oficiálně převzala.

Maki: Již od začátku byl oddíl smíšený?   L: Původně byl oddíl smíšený. Ono se to tak nějak nabízelo. 

Jindřiška: Jak to bylo dříve s kroji?   L: Kroje jsme měli a byly pro nás velmi “posvátné”. Nosili jsme je na závody, tam byli povinné, bez nich jsme se nemohli účastnit. Na poslední chvíli jsem je šila a pak jsme vyhráli, protože jsme měli nejhezčí kroje. Chodili jsme v nich i do kostela a pro vysvědčení.

Moli: Jaké jste měli na výpravách a táborech počasí? Nestihla vás nějaká katastrofa jako tornádo, požár, nebo povodně (jako byly třeba v roce 2001)?    L: Je to zvláštní, ale náš žádná přírodní pohroma neohrozila natolik, aby nás museli evakuovat-jako vás v Kožlanech. Nám počasí vždycky přálo, a to dokonce tak, že odpovídalo příběhu, který jsme na táboře nebo výpravě prožívali. Mělo-li tedy být vedro, sluníčko svítilo a hřálo, jak jen mohlo. A pokud jsme potřebovali kvůli nějaké hře sucho, i když celý den lilo jako z konve, jen co jsme hru celí zmoklí připravili, vyčasilo se, slunko vykouklo a vše se odehrálo za nejlepších podmínek.

Pískle: Jak se dostal do oddílu Brouk?    L: Bylo to zkrátka tak, že v oddíle jsme měli málo vedoucích na příliš mnoho dětí a Brouk byl nadšený skaut v oddíle s příliš mnoha vedoucími na málo dětí. Tím, že se s námi (s Waldhegerovými-pozn.) již dlouho znal a vídal, bylo spojení sil na bíledni a takováto spolupráce se nakonec osvědčila. Troufla bych si říci, že z Brouka se stala za svého času jedna z největších osobností či tahounů oddílu.

Cilka: Měli jste jednotlivé družinky?    L: Nejprve jsme měli pravidelné schůzky v sobotu. Vždy je vedl ten, kdo mohl z osazenstva Waldhegrů a kamarádů dětí. Ti všichni byli po hromadě a až později, s narůstajícím počtem účastníků a věkem nejstarších dětí, budoucích vedoucích, se vytvořily skupinky dle pohlaví a věku.

Včelka: Měli jste už od začátku přezdívky?    L: Přezdívky jsme si popravdě řečeno moc nedávali. Občas potom nějaká přezdívka vyplynula, ale nepovažovali jsme je za nezbytně nutné.

Jack: Proč byl oddíl založen právě v Říčanech?   L: Protože jsme zde s manželem Petrem žili.

Adam: Měli jste také bobříky jako my?   L: Ano.    Bapča: A za splnění jednotlivých bobříků jsme dostávali korálky, které jsme si potom navlékali na provázky.

Áda: S jakými představami jsi oddíl zakládala a jak se tyto představy naplnily či v pokračování oddílu naplňují?

-Lenka si nedělala neměnné představy o vnějších věcech (uspořádání oddílu, věk dětí, rozdělení do různých skupin apod.) ale spolu se svým manželem Petrem měli jasné představy o tom, co by prostřednictvím oddílu chtěli nabídnout a předat. Lenka chtěla umožnit dalším to, co sama v dětství alespoň chvíli zažila.

– vytvořit prostředí, kam by se děti (posléze mladí lidé) těšily (těšili), s programem, který by je bavil
– něco je naučit ze všech možných oblastí
– být s nimi v přírodě, sportovat, spolupracovat
– překonávat nepohodlí a překážky
– napomoci k vytvoření kamarádství a přátelství, třeba i dál než jen v dětství
– hodnoty jako např. odpuštění, smíření, ohleduplnost, zodpovědnost, sounáležitost napříč věkovými kategoriemi …
– kromě vztahu k lidem a s lidmi, přispět i k vztahu k Bohu a s Bohem 

Představy vložené do oddílu nelze posoudit, jak se vlastně naplnily nebo naplňují, protože to se často vedoucí tak úplně nedozví a často je víc zřejmé to, co se úplně nepovedlo.

Naplnily se natolik, nakolik se naplnily v každém, kdo prošel či prochází oddílem. Ti, co se ujali vedení, předávají hodnoty svým svěřencům dál. A každý, co v oddíle prožil a prožívá, si nese dál.

Lenka: „Já mohu jen doufat, že když jsem si toto odnesla ze skautu já, alespoň částečně se nám to podařilo poslat dál, i když ne na 100%, jak bychom si neskromně a naivně přáli a představovali.“